DO NITRA

Muž v šedém obleku sedí v zahradním altánu. Hledí do přicházející bouře. Na obloze se olověná mračna valí jedno za druhým, poháněna silným větrem. Tady dole jakoby to nebylo znát. Jakoby se tu vítr bál prohnat. Je cítit déšť.

Přemýšlí o Chrámu bolesti.

Už tolikrát seděl v těch lavicích. Tolikrát si utíral nos hřbetem ruky, ne, opravdu ho žádná modlitba nezahřála, tak chladno tam bývalo. Tolikrát naslouchal a přitom civěl na ty prdelaté andělíčky. Na ty tváře bez lesku. Bez jediné emoce.

Občas slyšel šouravé kroky některé ze stařen, co ještě zůstaly věrné. A zavrzání lavice a tichý šepot modlitby, jakoby se všechny báli, že je někdo uslyší. Stejně tak I ostatní, co přišli, byli až moc ostražití. Až moc bojácní. Šourali se tam jeden za druhým. A bylo na nich poznat, že z donucení. Jakoby všichni něco věděli, ale báli se cokoliv si přiznat, čemukoliv se vzepřít.

Sklopí zrak před sebe. Kolem něj se válí těla havranů. Černých jako jeho myšlenky. Křídla roztažená do stran. Nohy zvednuté se zaťatými pařáty. Zobáky pootevřené v posledním zakrákání. Oči bez života skelné. Nehybné. Mrtvé.

Stejné to bylo I v Chrámu. Těch očí. Nehybných, s chladným pohledem. Jednomu se mohlo zdát, že vás pozorují. Jednomu ano, ale jemu ne. Věděl své.

Už několikrát prožil svůj život zpět.

Odpředu dozadu a dopředu a zpět.

(Zpět.)

(Zpět.)

Ozvěnou v Chrámu.

Od rohu k rohu.

Tolikrát poslouchal ty všemožné modlitby, ty všemožné přání jak očistit své tělo, svoji mysl i ducha svatého.

(Amen.)

Zakroutil hlavou.

Zohnul se a jednoho vzal něžně do rukou. Pohladil ho po zobáku, po ztuhlém křídle. Slza mu stékala po tváři. Stiskl havrana více, aby mu nevyklouzl a obratně mu vytrhl brko z ocasu. A druhé.

Položil ho k jeho bratrům a…

(jako slabý vír)

…zmizel.

Do nitra zrození.

JEN OKAMŽIK

Byl to jen okamžik, ale zdálo se mu, že to trvá nekonečně dlouho. Tvář se jí jakoby rozmazala, ostré rysy vybledly. Mizela.

Chtěl něco říct, ale hrdlo měl stáhnuté. V ústech sucho.

Něco říkala.

Věděl, že ji přistihl při lži, ale už nebyl schopen vnímat její hlas.

Obhajovala se.

Určitě ano.

Slyšel praskání uvnitř hlavy, jako když hledáte na starém rádiu jinou stanici.

A ta její tvář.

Kde je?

Celý ztuhlý na ni hleděl.

Tak kde je?

Nebyl schopen pohybu. Jako paralyzovaný stál před osobou, kterou velmi dobře znal. Nebo si to alespoň myslel. Vždyť s ní žil osmnáct let.

Ta tvář. Kde je?

Blednoucí. Rozostřená. Rysy se vytratily. Jen lem jejích vlasů dal znát, že stále před ním stojí. Že tady pořád je.

Natáhl ruku a chytil ji za rameno.

A jakoby přes hustou clonu čehosi slyšel své jméno.

A znovu.

Jakoby na něj volala z dálky.

Zatřásla s ním. A ještě jednou pořádně.

"Slyšíš, tak slyšíš mě?"

Nevěděl.

"Slyšíš mě?"

Cítil její ruce na sobě. Třásly jím.

To praskání…

V dálce její hlas.

…uvnitř…

Cítil její stisk.

…vše pomalu odeznívá…

Uvědomuje si, že padá, ale není si jistý.

…snad… se mu nic nestane.

A podlomili se mu kolena.